Single post

Malý okruh Strážovskými vrchy

„Strážovské vrchy, to ještě není ani Malá Fatra,“ řekli jsme si a naplánovali prodloužený víkend na západním Slovensku. Na den jsme si dali přibližně 20 kilometrů. Celkem 60 „kilásků“. To přece musíme hravě ujít! Jenže kraj partyzánů nám ukázal, jak se věci v náročném terénu mají.

Den první
Víkend před naší „tour“ bylo krásně. Byl to ten víkend, kdy všechno krásno rozkvetlo, aby to následující týdny zase pomrzlo. Když jsme ve čtvrtek večer dorazili do Dubnice nad Váhom, slušně pršelo, a výhled na druhý den, kdy jsme chtěli vyrazit, nebyl o moc lepší. Bečka piva a slivovice na chatě, kterou nám půjčila na přespání hodná maminka manželky, ty lehké chmury vyřešily za nás.

Ráno jsme se probudili do lehkých přeháněk. I přes remcání jednoho z nás (pan E.) jsme se vydali na cestu. Z Dubnice nad Váhom vlastně cesta neustále stoupá – se stoupáním a klesáním a občasnými úseky po vrstevnici. Zhruba 17 kilo na zádech bylo znát. Po několika hodinách jsme došli do trampského tábořiště nad Hornou Porubou. Zastřešené místo na odpočinek přišlo vhod a oheň v deštivém počasí také potěšil. Asi po hodině jsme slezli do Poruby, kde jsme si naštěstí dali pár „lahváčů“ v malé prodejně potravin. Domorodec nám totiž poradil skvělé tábořiště pod horou Vápeč – zastřešené, s krbem a pramenem pitné vody. Bylo to parádní překvapení, protože náš plán byl, že budeme spát pod plachtou někde na kraji lesa.

Večer jsme samozřejmě čistili zuby slivovicí a vařili. Myslím, že mezi devátou a desátou jsme všichni už spali. Těch 17 kilometrů s nákladem a vlastně pořád do kopce dalo zabrat (mně teda určitě).

  

Den druhý

Ráno zase pršelo, což by se dalo vydržet. Osobně jsem měl ale větší problém s tím, že jsem si před cestou vyměnil vložky v pohorkách a během pátku si vlastně ofrézoval obě paty. Puchýř je slabé slovo. Výstup na Vápeč a zbytek cesty jsem si tak užíval s každým krokem. Cesta to byla ale krásná. Nejdříve jsme vylezli na Vápeč a pak zase slezli o pár set metrů níže, abychom mohli stoupat na Homolku. Po několika hodinách, kdy jsme ušli celkem asi pět kilometrů, jsme dorazili k chatě Homolka, kde jsme si chtěli dát oběd. Na dveřích jsme bohužel našli informaci, že pátek-sobota-neděle mají dovolenou. Kdy jindy!

Naštěstí obsluhovali v nedalekém bistru Partyzán, kde jsme tzv. rozbili základní tábor a vydrželi několik hodin. Paní provozní měla velkou radost, protože jsme trubky slušně protočili. Osvěžení, osušení, nasycení jsme vyrazili k loukám Za Židovým, kde jsme chtěli přespat. Našli jsme parádní místo s výhledem na Homolku, Vápeč, Malou Fatru. Tady jsme postavili z plachty přístřešek pro všechny, uvařili v kotlíku buřtguláš, vypili zbytky alkoholu a postupně odpadli. Ušli jsme „jen“ 11 kilometrů, ale v terénu, který by utahal snad i jelena. V noci nám něco šmejdilo v tábořišti, ale všem to bylo docela jedno.

   

Den třetí
V neděli nás podle plánu čekala cesta do Trenčianských Teplic. Přibližně 20 kilometrů. Po zkušenosti ze soboty a s ohledem na to, že kluci museli ještě řídit na Moravu (výmluva no. 1), jsme se rozhodli cestu zkrátit. Vzali jsme to přes nádherné louky a na rozcestí Zrázový vrch to po žluté střihli dolů do Dolní Poruby. Žlutá je tam bohužel špatně značená, takže jsme to brali cesta necesta pěšinkami, kterými chodí jen zvěř. Aleš s tím byl ale v pohodě. Asi po deseti kilometrech jsme dorazili do Poruby. Minuli Mečiarovou haciendu a zakončili výlet v místní hospůdce.

     

Závěr
Byla to parádní cesta. Jsem moc rád, že jsme se „hecli“ a jeli. Jen příště nesmím experimentovat s novými botami a vložkami. I když jsem chodil s prckem v nosiči (viz článek o výsledcích v březnu), se zátěží jsem byl do kopce hodně špatný. A do kopce jsme šli vlastně pořád. Je rozdíl, když člověk vyleze jednou za týden na Svatého Jána pod Skalou, nebo celý den chodí „nahoru-dolů“. Musím kopečky víc natrénovat. Taky mám pocit, že jsem táhl zbytečně moc těžký baťoh. Příště to pořádně zredukuju. Pokud hledáte inspiraci na víkend v divočině, bez lidí a s určitou námahou, bude túra kolem Poruby ideální.

Výsledek
Celkem: 38,5 kilometru
Stoupání: 2363 m
Klesání: 2158 m

Zobrazování obrázku image.png

Co se mně na cestě osvědčilo
Koupil jsem si pár vychytávek, které jsem chtěl na výletě otestovat. Jako člověk závislý na kávě jsem byl spokojený s filtrovanou kávou Growers Cup Ethiopia. V sobotu jsem pak spal pod přístřeškem z pláštěnky Jurek. Výborná, skladná a lehká věc.

Líbí se vám 200km.cz? Podpořte ho tím, že si vyberete na mém oblíbeném e-shopu. Moje ověřené tipy najdete v sekci Doporučená výbava. Stáhněte si zdarma eBook „Nejlepší trasy roku 2015 podle blogu 200km.cz“.

Vladislav Bureš

200km.cz píše Moravák v Praze, exDělník v reklamní agentuře, otec na rodičovské a občasný chodec.

Další články

Sledujte mne na
TwitterFacebookLinkedIn

LEAVE A COMMENT

theme by teslathemes